Polsko-český výlet na koních do Jizerských hor

Fotogaleria

Ve dnech 6.8.2011 - 12.8.2011 jsme jeli na koních vysoko v horách překvapující okruh okolo nejvyšší hory Jizerských hor na Českém území – Smrku. Tento výlet byl pro nás výzvou, protože jsme projížděli obtížných horským terénem, strmými kopci, brodili jsme se skrz potoky a dokonce i bahnem. Současně krásné výhledy a mnoho zajímavostí na česko-polské cestě vynahradily veškeré vzniklé útrapy, jež postihly koně a jezdce.

Každý den jsme překonali vzdálenost mezi 20 – 30 km, celkově celý okruh dal dohromady asi 150 km. Celý popis je rozdělen na 7 částí, které postupně představují denní etapy naší trasy. Jednotlivé trasy jsou stručně zakresleny do mapy níže. Kliknutím na ni ji můžete otevřít v novém okně.
Podívejte se do reportáže!

• 1 den: Radomice-Kopaniec
• 2 den: Kopaniec - Orle
• 3 den: Orle - Hejnice
• 4 den: Hejnice - Horní Rašnice
• 5 den: Horní Rašnice - Stankowice
• 6 den: Stankowice - Gradówek
• 7 den: Gradówek - Radomice

1 den: Radomice - Kopaniec

Byla sobota 6. 8. 2011, vzbudil jsem se krátce po šesté, nedbaje budíku, nařízeného na sedmou. Asi to bylo vzrušením a emocemi z výletu, který měl brzy začít. Zatímco čekám, až se všichni ostatní vzbudí, naposledy si před výletem prohlédnu knihu „Tajemství hor Jizerských“, a také průvodce o Frýdlantském regionu v Česku. Někam do těch končin máme v plánu se dostat, pomyslím si. Vzhledem k omezenému prostoru v brašnách na bocích, vpředu a brašně typu banán, který je připoután k zadní části sedla, se rozhodnu, že tyto věci nebudu brát s sebou. Mapa Jizerských hor by nám měla v zásadě vystačit.

Krátce po sedmé jdeme na snídani. Rádi bychom dnes dojeli do Kopaniece. Koukáme se do mapy. Modrá trasa, po které chceme z velké části jet, vede po lesních cestách a po loukách. Tak se vyhýbá civilizačním místům. Nebude proto možnost si na této cestě koupit něco k jídlu. Nespěcháme s vydatnou snídaní, po té si přibalíme malý oběd na cestu.

Za oknem je už slunce, teplota 18°C slibuje, že bude krásný teplý den. Balíme poslední věci. Setkáváme se všemi účastníky a stanovujeme poslední detaily.
Celý tým se skládá z 6 osob (Dzika, Justyna, Róża, Gacek -€“ naši hosté, + Damian a já) a z 6 koní (Wojko, Witalis, Weber, Wilbur, Lyżnik a Węgierek ).
Toto je úvodní složení, protože, jak s později ukázalo, naše skupina se ještě rozrostla. V této chvíli jsme to zatím nevěděli přesně.
Následuje ještě diskuze, zda je lepší mít dva malé stany nebo jeden veliký pro 5 osob, v němž bychom spali všichni pohromadě. Rozhodli jsme se vzít veliký stan, který však rozdělíme do dvou částí. Já povezu tyče a Damián se postará o zbytek.
Čistíme a sedláme koně. Dnes se ještě nemusíme starat o zavazadla, protože na večer je naplánovaná cesta autem do Kopaniece. Potom povezeme všechny věci na koni, proto už teď musíme pečlivě zvážit, co s sebou vzít.

V závěru příprav, okolo desáté, se nám po malém zmatku podaří zapomenout čepici pro Gacka. Z domu jedeme nejprve nahoru, abychom se napojili na lesní cestu, která vede až do Pilchowic. Podél cesty se nám ukáže nádherný výhled na Krkonoše a Kačavské hory.
V Pilchowicích uděláme krátkou přestávku a popaseme koně. Pak jedeme po břehu proti proudu řeky. Slunce začíná prát, začíná být horko a dusno, skoro jako před bouří. Přešli jsme vodu směrem k Pokrzywniku. Tam je příjemné chladno, kopírujeme tedy cestu kolem vodního toku, který je doprovázen častými vodopády. Nyní cítíme poprvé horskou povahu našeho výletu. Rozdíly v nadmořské výšce nás budou často doprovázet.

V dálce slyšíme blížící se bouřku. Asi jen prší a pomyslím si, že na druhou stranu je to vlastně jedno. Když jsme odjížděli z domova, věděl jsem, že není cesty zpět a že i největší déšť nám nezabrání v dosažení cíle.

Dojíždíme do Pokrzywnika a ukazuje se, že bouře přešla stranou. Těch pár kapek, které na nás dopadly, nám dosvědčily, že byla velmi blízko.
Dále jsme se drželi žluté turistické značky až na vrchol Staněk (350 m. n. m.) Z této skalní vyhlídky vidíme jezero Plichowické a také Vysoké Skály na druhé straně jezera. Zde se napojíme na modrou turistickou značku, která nás bude doprovázet až do konce dne (alespoň podle našich předpokladů). Tato cesta je někdy velmi špatně značena, což vede k častému obracení se na trase.

Díky Gackowi, který nám poskytl data z jeho náramkových hodinek se zabudovanou GPS, můžeme vidět přesnou trasu našeho výletu. Za tímto účelem jsou umístěna i na serveru cykloserver.cz, kde mají značené i turistické cesty. S touto kombinací můžete snadno vidět, jak se od sebe liší. Odkazy na doprovodné mapy jsem umístil do souhrnu údajů o každém dnu.

Z vrcholu Staňka scházíme dolů k potoku Kamieniczki. Stezka je velmi strmá a nebezpečná, protože je nakloněna vlevo. Pro naši bezpečnost je lepší sesednout a koně vést. Myslím, že účastníci mají po přejití tohoto úseku stejný názor. Bez udání podrobností lze říci, že je to "štěstí v neštěstí".

Přicházíme k lávce vyplněné betonem přes Kamieniczci. Přecházíme a lávka začíná pod tlakem koňských kopyt vibrovat nahoru a dolu. Naštěstí, i pod těmito vybracemi vydržela, a tak jsme se všichni v pořádku dostali nadruhou stranu. Dále se držíme modré turistické značky a míjíme vodní elektrárnu ve Wrzeszczynie.

Pak bohužel ztrácíme na nějaký čas modrou značku, vedoucí k azimutu Rybnicy. Trasa vede loukami, krajem pole až na lesní cestu. Následně dojedeme do Barcinky, místo do Rybnicy.

Po půlhodině pasení se rozhodneme jít do Rybnice znovu, abychom našli modrou značku. Asi kilometrový úsek překonáme nejkratší cestou. Jedná se o typ cesty polní, kde bylo zrovna nově položené potrubí. V Rybnici přecházíme přes cestu Jelení hora- Zgořelec a pokračujeme pěknou polní cestou. Scházíme dolů a obdivujeme výhled na hrad Chojnik a západní část Krkonoš. Natrefíme na krásnou květnatou louku těsně před Wojcieszycemi. To je skvělé místo k odpočinku, pro koně z důvodu velkého množství jetele a pro jezdce vzhledem k výjimečným výhledům.

Začala se na nás pomalu projevovat únava. Do západu slunce zůstávaly ještě asi dvě hodiny a před námi byl ještě velký kus k překonání. Tak jsme se pomalu pohybovali po modré značce, později směrem do kopce. A co to najednou? Další překvapení. Polní cesta, po které jsme jeli, najednou odbočila na zorané pole. Cesta v nedohlednu. Přešli jsme pole vpravo a zase tam nebyla žádná značka. No konečně. Alespoň okružní cesta. Musíme jet dál do hor a najít modrou značku někde na kraji lesa.

Dostáváme se k asfaltové cestě, vedoucí do Kopańce. Zde jsme se rozhodli sejít z modré značky. Nechceme jet večer do lesa. Kromě toho v Kopańci již déle než hodinu trvá středověká hostina, i s hudbou středověkou kuchyní. Dlouho se nerozmýšlíme a zjistíme, že musíme co nejdříve dorazit do Kopańca, protože později bychom mohli najít jen prázdné stoly.

Poslední 2 km překonáváme po asfaltu. Občas ještě zaklušeme. Koně zůstávají na přátelské farmě (Kopaniec 108), u paní Stefani, která je veterinářkou. Koně tím pádem mají velmi dobré podmínky. Mají pastvu s elektrickým ohradníkem a přístupem k vodě. My se přesuneme asi 200m na agroturistiku "Vysoký Kámen", kde je již středověká hostina.

K večeři máme možnost vyzkoušet takové speciality, jako jsou kozí sýry vlastní výroby, sleď, a také vařený hrášek byl senzační. To vše při poslechu živé hudby. Účinkoval přímo hostitel s nově příchozími muzikanty. A tak přišel večer prvního dne. Vše jsme ještě proložili několika příběhy o historii farmy, dávné historie Kopańce a také dojmy ze současnosti. Zpočátku jsme spali ve stanu, ale noc byla tak teplá, že jsme nakonec s Damiánem spali pod širým nebem s hvězdami, které byly velmi dobře viditelné. Více o tomto tématu: Jizerská oblast tmavé oblohy.

Souhrn dne
Vzdálenost	31 km
Nocování koně	Stephanie Giere, Kopaniec 108, tel. +48 75-754-14-99
Nocování jezdci	Statek "Vysoký Kámen", Kopaniec 120
Trasa výletu ke stažení jako GPX	ke stažení
Trasa výletu k prohlédnutí na cykloserver.cz	Zobrazit

2 den: Kopaniec - Rozdroże Izerskie (Křižovatka Jizerská) - Orle

Na druhý den jsme měli v plánu o něco kratší trasu. Naším cílem je dosažení Chatky Górzystów. Počasí se zdá být příjemné, 18 stupňů a pod mrakem.

Z Kopańca jsme se přesunuli směrem do kopce ke křižovatce (Rozdroże Iserskie) s modrou značkou. Už jak jsme přijeli, máme při pohledu zpět zvláštní pocit, že jsme už daleko od domova. Ale při pohledu vřed se naskýtá obrovský panoramatický výhled na celé Jeleno-horské pánve. V lese asfalt končí a v místech, kde trasa vede po měkké cestě zarostlé trávou, můžeme klusat. Převažují však cesty kamenité nebo štěrkové.

Těsně před křižovatkou Rozdrogem Izerskym nás zachytil první déšť, který nás doprovázel až do chatky Górzystów. Všichni jsme samozřejmě připraveni. Alespoň se nám naskytla příležitost vyzkoušet armádní pláštěnku, která díky své velikosti zakrývá sedlové brašny i jezdce.
Na rozcestí Rozdroże Izerskie uděláme přestávku. Tady se potkáme s jinou skupinou, která se vrací z hor. Od nich se dozvídáme, že noc strávili s koňmi v Orle, i to, že je tam dostupná stáj s provizorními boxy.

Jedeme po žluté značce k Hali Izerské, to je do kopce. Stále chladnější vzduch, a vytrvalé mrholení nám připomíná, že jsme již vysoko v horách. Z větví nám voda teče na nohy - alespoň já to cítím, protože mám příliš krátký plášť. Pláště (Pałatki) v těchto podmínkách jsou velmi dobré.

Horský potok přecházíme v místě brodu, protože dřevěný most je mokrý a velmi kluzký. Některé trámy jsou již uhnilé, i proto je most nebezpečný.
Na levé straně můžeme již vidět velké plochy - Hale Izerskou. Když vycházíme z lesa, vynoří se před námi osamoceně stojící chatka Górzystów.

Toto místo je zajímavé svou historií. Dříve zde byla škola. Přilehlé domy se staly součástí vesnice Velké Jizera, čítaly více než 40 domů. Dnes zde jen zbytky domů potvrzují jejich existenci. Zůstává záhadou, co se stalo se všemi ostatními domy po roce 1945. Zatím to nebylo nalezeno ani v troskách jiných domů. Více informací na toto téma naleznete zde. V polovině roku vládne velmi přátelská atmosféra. V krbu hoří oheň, a tak můžeme alespoň trochu sušit naše oblečení a boty. Také doporučujeme kuchyni. Dnes se vaří čerstvá polévka. V tomto chladném dni chutná skvěle. Dále jsme měli smažené lívance s jahodami. Dobře, že jsem si vzal malou porci, protože velkou už bych nesnědl.

Všichni už jsme najezení, koně se pasou na dvoře. Řešíme skutečnost, že v takovém počasí, jako je dnes, by bylo lepší najít lepší úkryt pro koně. Na tom se všichni shodneme. Začneme přemýšlet, co uděláme s koňmi na noc. Nebrali jsme s sebou žádná lana ani pásky k plotu. Většina nocí se plánuje s malými ohradami pro koně. Tato noc může být velmi obtížná.
Nyní zvažujeme noční službu u koní. Další možností je přívěs od traktoru, který stojí na chráněné straně. Možná bychom k přívěsu mohli uvázat všechny koně. Bohužel majitelé nesouhlasili ze strachu, že koně poběží v noci spolu s přívěsem :-)

Nakonec volíme možnost pokračovat v jízdě do Orle, tak jak nám radili jezdci na koních, které jsme potkali na Rozdrozu Izerským. Před námi je ještě hodina jízdy.
Sedláme koně. Ukazuje se, že náš nejmladší kůň Wegierek se odřel od podbřišníku. Musí se jet bez sedla. Co ale se sedlem? Není jiná možnost, Damián pokračuje na Węgierku se sedlem, ale bez podbřišníku. Dostat se do sedla je trochu problematické. Když nebylo poblíž vyvýšené místo, musel někdo z druhé strany držet třmen, aby sedlo nespadlo. No ale nějak to fungovalo, musíme jít dál.

Přicházíme k řece Jizeře, která tvoří Česko-Polskou hranici. Díváme se kolem sebe, zda neuvidíme most, ale nakonec Jizeru přebrodíme. Po chvíli, kolem četných bažin, vidíme i základy bývalé osady Velká Jizera.
Přijíždíme do Orle. Před námi je velmi milé překvapení. Vidíme ohradu pro naše koně. Pustíme koně do přístřeší. Najednou přichází dělník z ubytovny a žádá, abychom koně chytli. Ukázalo se, že jsme koně pustili do míst, kde stála sklářská huť a její trosky jsou nyní obklopeny dřevěným plotem.

Vezmeme koně do stáje, o které jsme slyšeli dříve. Jsou tam 3 trochu širší boxy, které musí pojmout 6 koní. Není žádný lepší způsob. Koně vstoupili, kromě Węgierka. Asi mu tohle místo není vhod. Nebo snad nikdy nevstupoval do boxu? Asi po půl hodině úsilí mnoha lidí, vstupuje Węgierek přes práh stájenky a my můžeme vyrazit do Orle na pivo :)

Večer strávíme s plastovou herní deskou, ale neznáme pravidla. Musíme se s tím smířit. Protože o 22-té hodině se přístřeší zamyká, jdeme ven. Strávíme zbytek večera u ohně s párem motorkářů, pravděpodobně z Čenstochové (Częstochowy). Nocujeme ve staré strážnici WOP, která se nachází 100 m od Orle. Musím uznat, že má standart horské boudy.

Souhrn dne
Vzdálenost	22 km
Nocování koně	Malá stáj u přístřeší Orle ( 3 boxy), bez přístupu k vodě.
Nocování jezdci	Stará strážnice při přístřeší Orle, +420 607 920 541
Trasa výletu ke stažení jako GPX	ke stažení
Trasa výletu k prohlédnutí na cykloserver.cz	Zobrazit

3 den: Orle - Jizerka - Bílý Potok - Hejnice

Vzbudil jsem se kolem osmé. Za oknem leje jak z konve. Jak je to dobře, že dnes nespíme ve stanu, pomyslím si. V dešti vycházíme zalít čaj na Orle. U stolu se díváme na mapu. Dnešní ráno je od ostatních jiné. Cítím více zvědavost a možná také nejistotu. Mlha za okny a rychle plující mraky ještě zvyšují tento dojem. Stačí opustit Polsko a budeme poprvé na koních v zahraničí. I když jsem už v minulosti byl v Jizerských horách několikrát, nikdy ne na koni, a proto se cesta do neznáma něčím, co je tak trochu "exotické". Je tam někdo, kdo nás může zastavit? Co koně, budou mít dobré podmínky? Tyto a podobné otázky přetrvávají v mé hlavě.

Na dnešek jsem navázal po předchozí emailové poště kontakt s Ivetou Jelínkovou, která má v Hejnicích jezdeckou stanici. To je také cíl dne. Z toho, co jsem pochopil z včerejšího telefonického rozhovoru, jsem pochopil, že Iveta nám na koni přijede naproti. A že se sejdeme mezi Jizerkou a Bílým Potokem. Kritický bod pro nás bude dnes most na Jizeře, protože po schodech budeme muset projít na českou stranu. Pokud bychom přes most nemohli jít, museli bychom se vrátit do Hali jizerské a zkusit přejít přes brod. Pak se stočit na plánovanou trasu s Ivetou. Čeká nás neznámo a poznání nových lidí. Takže ve zkratce tento den slibuje, že bude velmi zajímavý. Čas od času mezi mraky prosvítá slunce. To nám ukazuje, že budeme muset brzy vyrazit.

Bohužel jsme předchozí večer hráli všichni společenskou hru :( Stanovili jsme jednoduché pravidlo. Poslední dva, kteří prohrají, uklízí příští ráno stáj a čistí koně. Nejhoršími hráči se stávají nečekaně Michal a Damián. Ranní úklid zabere nějaký čas, protože malá stáji, kde koně strávili noc, nevypadala moc dobře. Pro koně to asi byla nejtěžší noc ze všech - mají malý prostor a málo sena. Proto před odjezdem ještě napaseme. To vše znamená, že budeme moci vyjet až okolo 10-té hodiny. Rozhodli jsme se tedy snídat až na české straně, v hospodě na Jizerce.

Z Orle jedeme k mostu na Jizerku po zelené značce. Je to lesní cesta, která strmě klesá dolů. Vzhledem k mnoha skalám a stromů. Čas od času se musíme skutečně prokousat houštinami mokrého smrku. Je třeba poznamenat, že Damián stále jede v sedle bez podbřišníku. Na českou hranici je to asi 15 minut.
Přicházíme k mostku na Jizerce. Na druhé straně je vidět cedule s nápisem Česká republika. Witalis, kůň na kterém jedu, ostražitě čichá k okraji mostu. Most je úzký a na druhé straně jsou schody. Sesednu tedy a jdu první na most. Ukazuji mu, že je v pořádku. Witlis váhá, ale pak pak se rozhodne vstoupit na most. Přejdeme most a nyní nás čeká pár kroků po schodech dolů. Witalis staví přední kopyta na schod. Pak začíná skákat. Fungovalo to :). Ostatní koně přechází podobným způsobem přes řeku Jizeru.
Nejhorší je už za námi. Tak v této chvíli se mi znatelně uleví, ale stále přesně nevím, co nás dnes čeká. Tak začala návštěva koní v Čechách.

Od mostu jdeme z kopce dolu, na Jizerku. Prvních 15 minut nás vítají docela strmé a kamenité cesty. Pak vcházíme na cestu s betonovými panely. Ty jsou vpravo a vlevo. Uprostřed vznikl travnatý pás, takže můžeme klusat až k osadě Jizerka.

Nacházíme na hlavní křižovatce. V plánu byla snídaně na chatě Pyramida. To bychom se však museli odchýlit od naší trasy o cca 2 km. Nakonec jsme se rozhodli jet dál s myšlenkou, že se stavíme v obchodě s potravinami v Bílém Potoce.
Pohybujeme se po červené značce. První kilometr je asfaltový. Pak odbočujeme prudce vlevo na cestu, která vede k Jelení stráni a Pytláckým kamenům. Zde začíná skutečná horská tůra. Je chladno a fouká vítr. Přijíždíme k Jelenní stráni. To je náš nejvyšší bod vandru (1018 m. n. m.). Nyní můžeme vidět směrem vlevo jeden z nejkrásnějších pohledů na Jizeru. V pravé části dole je vidět Chatka Górzystów. U Pytláckých kamenů nesesedáme, protože vypadají nebezpečně. Obejdeme je po příjemné cestě, těsně pod nimi. Nejvyšší část dnešní cesty je u konce. Od této chvíle budeme jen klesat.

Děláme půl hodiny přestávku a paseme koně. Před námi je cesta na Předěl. Jedeme stále po červené značce, až přicházíme k místu, kde je cesta pokryta dřevěnými chodníčky. Když se dostáváme asi metr před první chodníček, Witalis náhle zapadá do země. Přední nohy mu zapadly. Ukazuje se, že jsme (po vytrvalých deštích) vstoupili do bažin! Je to pro nás velké zaskočení. Ale co dál? Snažíme se vstoupit na chodník. Bohužel, staré, prohnilé desky nás neudrží. Nakonec obcházíme bahno stranou, kde je země pokrytá trávou a větvemi. Je to tvrdé, takže se koně už nepropadají.
Varuji každého proti tomuto místu a přikládám mapu, kde jsme výskyt bahna označil. Putování po červené značce lze s koňmi obejít jinou trasou. Po obejití bahna přicházíme zpět na cestu. S mokrými a zablácenými botami se snažíme dstat zpátky na koně.

Přesně v tomto okamžiku přijíždí z opačného směru kůň s jezdecem v hnědém klobouku. Ukazuje se, že je to Iveta s Fandou. Vítáme se mluvíme o našem dobrodružství v bažině. Iveta jela tuhle trasu už dvakrát, aniž by museli s Petrem překonávat problémy. Ukazuje se, že bahno je sezónní a my se ocitli ve špatné době, protože v horách pršelo už mnohem dříve. Chodníčky v průběhu doby zestárly a teď jsou příliš slabé na to, aby udržely koně. Proto i na období sucha jsem navrhl alternativní trasu.

Nyní, vzhledem k tomu, že máme Ivetu jako průvodce, která je propagátorkou jezdecké turistiky, můžeme si oddychnout. Nemusíme se chvíli co chvíli koukat na mapu a strachovat se, že nebudeme mít ustájení pro koně. Naši koně trochu přidávají do kroku, protože jdou za Fandou.
Witalis čas od času zakluše, aby dohonil jdoucího Fandu. Míjíme Předěl a scházíme dolů po zelelé značce. Cesta je ve většině pokrytá trávou. Tady jsou krásné výhledy na skály i na údolí směrem k Bílému Potoku. Přechízíme po mostě přes řeku Smědou. Dále jdeme po silnici asi 500 m, abychom následně zavítali na lesní cestu. Vycházíme na kraji pěkné louky. Tam jsme se rozhodli udělat přestávku na odpočinek a pasení koní.

Na louce se koním objevuje otevřený prostor s panoramaty na Bílý Potok. To je pokušení pro naše koně. Jeden z nich se rozhodne si sám po louce zacválat. Po tomto neúspěšném pokusu o útěk se rozhodneme jet dále :-)
Mineme Kříž Milénia a loukami scházíme do Bélého Potoka. Iveta nás vede do obchodu. Jakmile jsme se k němu dostali, ukazuje se, že si nikdo nechce nic koupit. Myslím, že nikdo z nás nechtěl sesednout z koně s vědomím, že za půl hodiny budeme v cíli dnešného dne, v Hejnicích. Kousek za obchodem jsou již louky. Způsob jak se dostat rychle do Hejnic je takový, že střídáme klus a cval (Damian stále bez podbřišníku). Bylo by to určitě vhodné, kdyby neodpadávaly různé části výstroje a zavazadel. Proto bylo často slyšet:"Stop! Spadlo!" Iveta z předního místa volala: "Krok!" Pak znovu otázka: "Zaklušeme?" A tak to bylo střídavě. Poslední část cesty Z Bílého Potoka byla opravdu super. Velké louka na cválání a krásný výhled na hory. Je jen potřeba vědět kudy jet. K dispozici tam nebyla žádná turistická cesta. Přejezd této části byl možný díky Ivetě, protože zná své okolí. Od této chvíle znovu: Díky! Myslím, že když jsem tam jel znovu, nevěděl jsem o této možnosti a nevím, zda bych to přesně našel. No možná s GPS.

V Hejnicích nás vítají rodiče Ivety. Pouštíme koně na pastvinu, pokrytou čerstvou trávou. Oficálně je to "Jezdecká stanice U Jelena". Někteří z koní se jako obvykle válí v trávě s radostí, když dorazí na místo odpočinku. Byli jsme rádi, že po celém dni plném zážitků, budou mít koně klidnou noc. My všichni jsme vyrazili do nedaleké hospody na pivo a oběd. Pak jsme se zastavili ubytovat v kempu a následně na vycházku do Hejnic. Zvláště pozoruhodná byla katolická hejnická bazilika.

Večer jsme strávili společně v kempu ve velkém stanu, který sloužil jako bar. Mluvili jsme o našich jezdeckých dobrodružstvích a plánech na další den putování. Občas je problémem čeština, ale v zásadě se domluvíme.
"U Jelena" mohu pro svou polohu doporučit. Má základy pro koně. Vedle této stanice je pěkný kemp s koupalištěm, v okolí jsou restaurace, obchody a dokonce i diskotéka. Kouzlu městečka přidává také kouzlo zachovalých roubených domů. Vzhledem k poloze může být právě toto místo dobrou základnou v horách.

Souhrn dne
Vzdálenost	20 km
Nocování koně	Jezdecká stanice U Jelena, Iveta Jelinková, +420604687363
Nocování jezdci	300 m od stanice: Autokempink Hejnice
Trasa výletu ke stažení jako GPX	ke stažení
Trasa výletu k prohlédnutí na cykloserver.cz	Zobrazit

4 den: Hejnice - Bílý Potok (indiánský tábor) - Ludvikov - Horní Rašnice

Ráno nás vítá krásné počasí. Vstáváme a jdeme do velkého stanu na snídani. Líbí se mi organizace kempu v Hejnicích. V dopoledních hodinách si můžete koupit čerstvé pěčivo, objednat čaj atd. Hned po snídani jdeme sbalit stan a zaplatit. Paní na recepci se nás ptá, jak je možné, že se vešlo šest osob do tak malého stanu :) Po krátkém rozhovoru, jsme si vzali věci a šli k Ivetě pro koně. K dispozici stanici je i malý dřevěný domek - altán. Tam jsme předchozí večer nechali sedla a ostatní věci. Iveta nám vaří čaj. Pak jsme osedlali koně. Díky Ivetiným rodičům mohou jít dnes koně na lehko. Sedlo bez podbřišníku a další věci nám budou přivezeny ve večerních hodinách přímo do Horní Řasnice.

U ohrady už čekají další dvě známé, ketré přijely v dopoledních hodinách z Nového Města pod Smrkem. Na dnešní den máme plánováný výlet s 10 koňmi do Bílého potoka na indiánksý tábor. Je to každoročně pořádaná akce pro děti. V rámci tohoto tábora mají děti možnost spaní v indiánském týpí s ohněm uvnitř, seznámit se s kulturou a zvyky Indiánů a to vše doplnit pěšími výlety do okolí. Jednou z atrakcí tábora jsou koně, na které mají děti možnost nasednout a trochu se povozit. Shodou okolností jsme v Hejnicích právě ve dnech, kdy se tábor pořádá. Pro nás je to také druh přitažlivosti. Po návštěvě tábora pojedeme společně dál, a tak jsme se domluvili, že se této akce také zúčastníme.

Těsně před odchodem se z reproduktorů po celé lokalitě rozšířil podivný zvuk. Z místního rozhlasu se začaly ozývat informace z regionu, pozvání do kina, počasí atd. Z počátku jsem byl velmi překvapen, protože jsem ještě nevěděl, co to je. Myslel jsem si, že fungování tohoto systému je dávná historie. Ukázalo se však, že je stále v provozu.
Hejnice jsme opustili před desátou. Opět máme možnost zacválat na loukách při cestě do Bílého Potoka. Cestou jsme ještě přibrali další známou, takže je lot 10 koní :)

Vjíždíme do Indiánského tábora. Na louce už nás vítala celá skupina dětí. Zastavujeme v řadě a vozíme první dobrovolníky. Hodinu vozíme děti kolem indiánského týpí. Trochu starší a odvážné děti mají možnost jet bez sedla na Węgierku. Jako poděkování za účast jsme pozváni do indiánského týpí, v němž si rozděláme oheň. Uvnitř by se bez problémů vešlo 20 lidí k ohni. Ze vnitř jsou stěny zdobeny stylovými malbami a kožešinami. Ve středu stoupá dým a vůně kouře z ohně. Opravdu příjemná atmosféra!

Najezení a odpočinutí vyrážíme na další část dnešní cesty. Je velmi pěkně, ale máme před sebou ještě dlouhou cestu. Slunce je za mraky, tudíž je příjemné počasí na výlet na koních. Horské, chladnější počasí způsobuje, že na nás nejde tolik much. Koně jsou spokojení a mají tak větší ochotu pokračovat v cestě. Dnešní úsek bude také velmi zajímavý. Koukali jsme do mapy. Nejprve vyjedeme k chatě Hubertka v Jizerských horách. Potom lesy i loukami dojedeme dolů do Ludvíkova. V poslední části se jedná o lesy, které nás dovedou až do místa dnešního cíle - Horní Řasnice.
Průvodkyní další cesty je stále Iveta. Proto není třeba se starat o výběr nejvhodnější cesty pro koně. Zvědavě sedláme koně. Některé děti využívají tuto situaci s žádostí ještě o krátké svezení. To by nebylo správné odmítnout. Někdy taková krátká jízda na koni zůstane dlouhou dobu v paměti dítěte. Možná, že se některé z dětí stane v budoucnu jezdcem.
Už jen společná fotografie před týpím a můžeme vyrazit. Do Ludvíkova nás jede 9, protože Jana s dcerou nás také doprovází.

Za hlasitého loučení opuštíme tábor. Znovu vstupujeme na louku, po které jsme jeli včera. Zde nás čeká nepříjemnost. Rosu, které příliš těsně minula vosí hnízdo, jedna z nich kousne do nohy. Wojko, kůň na kterého se chystá jiná, začíná zuřit. Naštěstí jsme ale situaci po chvíli zvládli. Následuje rychlý cval. Sledujeme prašnou cestu do lesa. Hluk větru v našich uších a dusot kopyt nám dává pocit neuvěřitelné rychlosti. I když je to "jen" 20-30 km/h, je to úplně jiné než při jízdě na kole nebo motorce. Bílý Potok zůstal v dáli. Dále od kraje lesa stoupáme strmou cestou s kameny až k chatě Hubertka. Cesta trvá asi 10-15 minut. Cestou míjíme charakretistické skály, které se nazývají "Kočičí kameny".

Uvazujeme koně na parkovišti u občerstvení. Tím zajistíme krátkou přestávku. Všichni koně se ale k parkovišti s dřevěnými bidly nevejdou. Proto některé dáváme ilegálně do míst, kde je to zakázáno :) Fanda rázem s kolegy z Nového Města parkuje z druhé strany hospody. Teď se s Damiánem utvrzujeme, že by se Fanda měl přejmenovat na Panda. Chvíli jej sledujeme, jak okusuje listy a pak Damian povidá: "On vypadá jako panda i chová se jako panda" :) Pozn. A tak Fanda dostal nové jméno.
Sedíme na dřevěné lavici, popíjíme pivo, někteří jedí palačinky s borůvkami a koně klidně stojí před hospodou. Je to skoro jako v americkém westernu. Právě - okolní hory a vegetace jsou odlišné od těch, které známe z westernů. A přesto, že lidí mluví polsky nebo česky, místo angličtiny. Dalo by se říct, že jsme se zapojili do skutečného westernu, ale jizerského westernu :-)
Iveta od setkání v horách, nám organizuje celý pobyt, až po opuštění území České republiky. Provází nás na koni, ukazuje na různé zajímavosti podél cesty a zajišťuje ubytování. Teď právě volá kamarádce Petře do Horní Řasnice, aby domluvila poslední detaily dnešní cesty. Už teď mimo jiné víme, že nám Petra večer usmaží bramboráky. Vzhledem k tomu, že hlad o sobě dává znát, je myšlenka teplých bramboráků jedním z motivačních prostředků, proč pokračovat v jízdě.

Další část cesty je opravdu krásná. Jedeme vysokými partiemi v Jizerských horách. Hluboko pod námi vidíme známé lázeňské město - Lázně Libverda. Dnes se nejvíce přibližujeme našemu orientačnímu bodu, což je vrchol Smrku. Nyní to jsou asi 2 km vzdušně. Začínáme pomalu klesat. Cesta vede po lesní cestě s měkkým travnatým pásem. Většinu času můžeme klusat. Počasí se zase vylepšuje hodinu od hodiny, takže viditelnost je velmi dobrá. A zážitky, které nás doprovází na hřbetech koní nelze slovy ani popsat. Každou chvíli vidíme na cestě růst houby. Jsme docela daleko od nejbližší obce. Myslím, že pokud by sem někdo vyrazil na houby, s prázdnou by rozhodně nepřišel.

Vycházíme z lesa na louku s pěknou trávou na pasení. Tak jsme dojeli na kraj Ludvíkova. Děláme přestávku, aby si koně této trávy mohli nakousat. Naše cesta je ještě cca 8-10 km dlouhá. Na tomto místě se rozloučíme s Janou a její dcerou, které se vracejí do Nového Města. Procházíme Ludvíkov a jdeme směrem na Hajniště. Tam přecházíme koleje. Za loukou se snažíme nacválat. Po nedávných deštích je země v některých místech velmi mokrá, a tak se kopyta dost boří. V měkkém terénu se cválá velmi těžko. V každém takovémto místě přecházíme do kroku, protože zepředu se ozývá příkaz:"Krok".

Další částí cesty jsou veliké, divoké lesy. Kromě jednoho páru houbařů nepotkáme nikoho. Kromě různých zvířat :-) Podél cesty máme možnost vidět zajíce a stádečko srnčího. Přecházíme přes koleje a míjíme nádraží Srbská. Ovšem Srbská je vzdálena ještě 4 km. Je zajímavé, že i pro takovou malou obec jezdí vlak. Zdá se, že se zastávka nachází hluboko v lese. Je to trať Frýdlant - Jindřichovice pod Smrkem. Kdysi byla v provozu trať z Jindřichovic do Pobiedne a dále do Mirsku (a dále do Gryfowa Śląskiego). Bohužel nyní končí v posledním městě před polskými hranicemi v Jindřichovicích. Na polské straně byly roku 1992 odmontovány součásti trasy v úseku Mirsk - Pobiedna. Více informací o historii železniční trati naleznete zde: http://pobiedna.pl/index.php?id=historia_kolej Bohužel nyní můžeme jen onstatovat, že před 70 lety byla veřejná doprava v našem horském podhůří mnohem rozvinutější než dnes.

Přecházíme silnici nedaleko Jindřichovic, která je charakteristická větrnými elekrárnami. Míjíme další jezdeckou stanici "Žijící skanzen". Jak píší zakladatelé webové stránky: "Je to místo, které osloví i ty, kteří mají rádi staré předměty, lidovou architekturu a rádi vidí zvířata na pastvinách". Více informací o muzeu, najdete na adrese http://www.lunaria-jindrichovice.cz.
Pak znovu vjíždíme do lesa. Slunce už je docela nízko, ale stále je velmi silné. Stromy nabírají charakteristickou oranžovo-žlutou barvu. Po krátké jízdě v lese vycházíme na otevřený prostor, kde se objevuje snad nejlepší výhled za celý den. V barvách zapadajícího slunce je vidět Smrk, i polské části hor. Vyhlídka je však úplně jiná. Vidíme stejné hory od severozápadu.
V dálce již můžeme vidět několik prvních budov. Damián říká, že ve vzduchu cítí bramborové placky (bramboráky). Nicméně je to asi fatamorgana. Pouze mu zmátla mysl, protože ještě neviděl ani necítil. Míjíme uzavřené pískovnu a vstup do malé obce Horní Řasnice. Mám pocit, jako bych se vrátil zpět v čase a ocitl se v příběhu Rumcajse. Malé a daleko od sebe vzdálené dřevěné domky a před nimi pasoucí se kozy a ovce.
Přichízíme do cíle. Před domem nás vítá Petra Malá, majitelka hospodářství. Její muž před chvílí vyrazil na kole do lesa, na lov. U domu chovají ovce, kozy, husy...

Odstrojujeme koně a vpouštíme je do ohrady. Věci z altánu dorazily ještě před námi. Před domem na nás už čeká prostřený stůl. K večeři budeme jíst slíbené bramboráky se zelím. Trochu se liší od našich bramborových placek. Těsto bylo smícháno s anglickou slaninou ještě před smažením a placky jsou mnohem větší než naše. Jsou velmi výživné a chutnají skvěle. Naši večeři náhle přeruší koně. Naši Huculové si trochu odpočinuli a tak začínají pronásledovat Pandu. Proto je musíme oddělit. Panda bude spát sám v samostatném výběhu.

Bohužel hned po večeři začne pršet. Jdeme tedy rychle nachystat stan, než se setmí. Adélka, dcera Petry, které je možná tak 6-7 let, jde s námi i přes neustávající déšť. Stále prší, a tak nás zve Petra domů. Vidíme obrázky z dnešního dne a popvídáme si o dobrodružné cestě. Také Petra nám ukazuje fotografie svých koní. Náhle přichází pozdní večer. Vycházíme posedět ještě trochu na dvoře. Bavíme se jako obvykle o různých dobrodružstvích na koních, s koňmi i další. Na konec se domlouváme, že nemusíme všichni jít spát do stanu, protože nám Petra vyjede autem na dvůr a stodolu nám poskytne na přenocování. Někteří si tedy vybírají stan, jiní radějí přenocují ve stodole. A jsou i tací, kteří spí na dekách svých koní :)
Byl to skvělý den. Škoda, že už tak brzo skončil...

Souhrn dne
Vzdálenost	25 km
Nocování koně a jezdci	Jezdecká stanice Samantha, Petra Malá, +420723077622 JEZDECKÉ STANICE LIBERECKÉHO KRAJE
Trasa výletu ke stažení jako GPX	ke stažení
Trasa výletu k prohlédnutí na cykloserver.cz	Zobrazit

5 den: Horní Rašnice - Miłoszów - Świecie - Zamek Czocha - Stankowice

Noc byla velmi chladná. Vstáváme a jdeme do domu na horký čaj. Petry mamka nám připravuje snídani. Všichni jsme ještě rozespalí a zmrzlí. V noci pršelo, proto je ve vzduchu cítit vysoká vlhkost. Nyní je slunce za mraky. Už mám na sobě všechny věci, které jsem si s sebou vzal, ale stále mi není teplo. Tak jako každý den půjdeme nasedlat koně. Tím pádem musíme vzít všechna zavazadla. Také sedlo bez podbřišníku. Dnes chceme přijet k Lešenskému jezeru. Koukáme ještě na mapu. Nejkratší cesta vede lesem do Miłoszowa. Nevede tam žádná turistická cesta nebo nějaká cesta značená v mapě. Iveta nás bude ještě kus doprovázet, ale nikdy tam nejela. Další možností je dojet přes Jindřichovice na Kukačku. Je to delší, ale vede tam značená trasa.

Iveta:
Ráno mě budí typický zvuk klapajících podkov. Jsem samozřejmě probuzena velmi rychle, protože okovaný kůň je široko daleko jen jeden. A to Fanda - Panda. Po chvíli běhání najdu uvázaného Fandu ve stáji, jak si spokojeně žere oves. Ve výběhu, kde Fanda nocoval, vidím Petru. Vše se vysvětluje úplně jednoduše. Petra šla nakrmit a podojit, proto musela Fandu odvést pryč. Když už jsem teda vzhůru, pomohu Petře s krmením zvířat.

Vybíráme zajímavou variantu - čili jít přes les směrem na Miłoszow. Určitě budeme bloudit a vracet se po lese. Taková cesta do neznáma má také svoje kouzlo :) Nakonec cesta pro koně nemusí být vždy tak široká, jako se označují silnice na mapě. Kůň může jít les, hory i potoky. Ale jsou věci, na které musíme dávat pozor, jako jsou bažiny a strmé rokle. To vše vyžaduje větší soustředění jezdců v dané oblasti a často budeme zastavovat koukat na mapu. Tím se zpomalí tempo naší cesty. Ale přece nejde o to, dostat se někam rychle.

Poděkujeme a rozloučíme se v rodině. Z Horní Řasnice jedeme k Jindřichovicím stejnou cestou jako včera. Pak odbočujeme vlevo do lesa, těsně před krajem lesa. Jedem při kraji lesa. Cesta se dělí na další dvě cestičky. Volíme tu více vlevo. Musíme dojet až k potoku, který je náš zatím jediný, orientační bod. Následním orientačním bodem je hraniční čára, která prochází někdě uprostřed lesa. Vidíme dole potok, ale cesta k němu je hodně strmá. Tak se zase vracíme zpět a hledáme jinde. Tím se dostávámě zpátky na místo, ze kterého jsme odbočili doleva. Nyní pojedeme rovně. Vypadá to, že jedeme správně. Přebrodíme potok a jedeme po lesní cestě. Bohužel cesta nás vede do bažiny! Nemůžeme pokračovat, vracíme se zpátky. Přecházíme přes potok zpátky a snažíme se přesunout jinam. Přicházíme k místu, kde je brod velmi široký. Procházíme proudem vody. Odsuď již můžeme vidět patníky hraničního přechodu. Pak se dáváme o 90° vpravo. Lesní cesta nás přivádí do Polska. Vyšlo to. Jsme zase zpátky v Polsku!

Na poslké straně ještě trochu bloudíme, než vyjedeme z lesa. Z cesty od hranice jsme měli jet doleva, a ne doprava. Vracíme se zpět a zkoušíme to znovu. Konečně opuštíme les. Projíždíme cestou přímo mezi domem a stodolou. Náhodou se stane, že před domem je starší pán. Ptáme se ho, kde se nacházíme. Ukáže nám přesně místo na mapě. Ukazuje se, že to jsou první budovy Miłoszowa. Iveta se rozhodne, že se vrátí domů. Ještě chvíli zvažuje, zda nepojede směrem na Kukačku a nepřijede do Jindřichovic z druhé strany. Nakonec si vybere jízdu zpátky lesem. My pojedeme dál polní cestou, která nás doprovodí do Świecia. Loučíme se s Ivetou. Pán u domu nám dělá fotku na rozloučenou. Iveta odjíždí. Tak končí naše česká část výletu.
Vzpomínám si na ráno v Orle před dvěma dny. Vjíždíme poprvé na koních do České republiky. Myslel jsem si "cizí země, cizí lidé, jak to bude..." Nyní, po těch dvou dnech, se můj postoj zcela změnil. Česká republika mi už není cizí, jako země pro jízdu na koni. Potkali jsme zde spoustu zajímavých lidí a čas, ztrávený v České republice v nás zanechal velmi pěkné vzpomínky. Je to velká zásluha Ivety,která s námi jela spolu s koněm Fandou téměř celý úsek v Česku. Také organizovala koňskou část akce "Na indiánský tábor". Výsledkem bylo, že se nám v česko-polské spolupráci dařilo velmi dobře. Do konce pobytu v Čechách jsme se necítili jako cizí návštěvníci, ale jako účastníci polsko-českého výletu. Doufám, že budeme mít někdy zase příležitost zúčastnit se výletu v podobné společnosti.

Pokračujeme směrem z kopce směrem na Swiecie po prašné cestě. Jsme oblkopeni velkými polemi, na kterých se pěstují plodiny. Náhle mezi nimi vyskakuje srna. Koně se trochu leknou. Węgierek uskakuje do starny a Daminán, který na něm jede na sedle bez podbřišníku, neměl na něm žádnou šanci a jde k zemi. No nic, dáváme znovu sedlo a jedeme dál. Přišli jsme do Świecia. Jedeme chvíli poasfaltu. Míjíme ruiny zámku Świecie.Hned za nimi odbočujeme vpravo na polní cestu, vedoucí do Stankowic. Nejprve jedeme do strmého kopce. Cesta je ale kamenitá, a tak jedeme krajem louky. Přicházíme do lesa. Tady je cesta měkká, můžeme klusat. Pak scházíme lehce dolů směrem k jezeru. Využijeme louku, která slouží jako pastvina pro krávy. Cestou sbíráme jablka i švestky ze starých stromů. Přicházíme k asfaltce v blízkosti zámku Czocha. Odbočujeme vpravo. Po několika desítkách metrů přijíždíme k zámku.

Vjíždíme na koních bránou až na nádvoří zámku. Hledáme žlutou značku, která vede podél jezera. Ukazuje se, že kus cesty vede ještě asfalt, který se stáčí až k jezeru. Vracíme se tedy a najdeme asfaltovou cestu. Opravdu najdeme cestu, která nás vede k jezeru. Podél jezera přijíždíme až do cíle našeho noclehu, což je kemp ve Staňkovicích (Stankowicach).
Tam také přijíždí pan Bucki, majitel kempu. Brzy na to pouštíme koně do velikého výběhu. Pak nám pan Bucki nabízí provedení zámkem. Jsme velmi rádi, že tuhle nabídku můžeme přijmout a společně vyrážíme. Je dobře, že když jsme v této oblasti, uvidíme Czochu. Je zajímavé, že celý zámek je postaven na přírodním sklaním podloží a nemá žádný základ. Taktéž historie zámku je velmi zajímavá. Je také obklopen mnoha legendami a pověstmi. Zámek je charakteristický především taknou chodbou mezi pokoji. V knihovně se nachází tajemný regál, který funguje jako skryté dvěře. Potom navštívíme také věž, která nabízí panoramatický výhled na Jizerské hory i Kačavské hory. Můžeme vidět také Smrk, který už je daleko za námi. Na zpáteční cestě nás pan Bucki pozval na čaj. Také nás zaveze do Lešné, a my si můžeme nakoupit na večerní táborák. Mimochodem ještě navštívíme přehradu na Lešenském jezeře.

Vracíme se do kempu a jdeme hledat dřevo na oheň. Chyba, protože hodně lidí tu rozdělává oheň. A tak byly všechny větve v okruhu půl kilometru již vysbírány. Spolu s Damiánem a Gackem jdeme na dlouhou vycházku do lesa, abychom přinesli nějaké větve. Děvčata zatím postaví stan. Slunce pomalu zapadá a den se chýlí ke konci. Sedíme u táboráku a mluvíme o zkušenostech z celého dne. Od Ivety dostaneme zprávu, že se vrátila domů bez bloudění v lese. Tak všichni dorazili do cíle a můžeme společně tento den považovat za velmi úspěšný. No možná až na to dobrodružství se srnou mezi poli. Myslím, že se občas událo něco neplánovaného :-) Tak už to je na koňských výletech.

Souhrn dne
Vzdálenost	18 km
Nocování koně a jezdci	Kemping "U Buckich"+48609170115
Trasa výletu ke stažení jako GPX	ke stažení
Trasa výletu k prohlédnutí na cykloserver.cz	Zobrazit

Autoři:
do češtiny přeložila a vedla nás po České republice s koněm Fandou-Pandou: Iveta Jelinková - Jezdecká stanice U Jelena
polská verze: Michał Smyka